Okolo Třeboně / music festival
Nejbližší akce
+ +
dnů
hodin
minut
sekund

Navigace:

Rozhovor s Lenkou Filipovou - autorka: Alena Binterová

  07.08.2013

Lenka Filipová: Každý kostel má svoji duši

Písničky, které od ní lidé dobře znají, i klasické skladby zahrála Lenka Filipová ve Schwarzenberské hrobce v Třeboni. Do tohoto prostředí, jehož atmosféra se hodí do jejího turné po českých a moravských kostelích, se 25. července 2013 vrátila už podruhé. Měla zde tak velký úspěch, že organizátor Pavel Barnáš plánuje brzy její další návrat do Třeboně: buďto do kostela, nebo do zámeckého parku i s její dcerou Lenny a větším počtem muzikantů.

Do poslední židle zaplněná Schwarzenberská hrobka se v horkém letním dni změnila v Karibik – zpocené prsty na strunách drhly a písnička začínající slovy „Bylo letní parno a já šla na plovárnu Džbán“ byla pro danou chvíli jako stvořená. Pouze místo Džbánu by se hodilo vyměnit jméno nedaleké pláže Ostende. Ostatně právě tam se brzy chystá další koncert – 17. srpna od 19 hodin na Ostende vystoupí Nezmaři s Rozhlasovým swingovým orchestrem.

Lenka Filipová do třeboňského hudebního léta, které naplňuje Pavel Barnáš, patří jako host z nejoblíbenějších. Věděla, do čeho jde – před dvěma lety si Schwarzenberskou hrobku prohlédla a seznámila se s její historií i architekturou. Tentokrát měla pocit, že se podařilo koncert ozvučit ještě lépe, což není v členitém prostoru snadné. Pro téměř 300 lidí zahrála se dvěma hosty: klávesistou Jindřichem Konířem a anglickým harfenistou Seanem Barrym.

Absolvujete turné po kostelích v Čechách a na Moravě, máte v plánu protáhnout ho až na Slovensko. Proč jste si zvolila zrovna kostely a jak na vás působí Schwarzenberská hrobka?

Měla jsem dlouhou pauzu, když se mi narodila dcera, sedm let jsem vůbec nevystupovala. Postupně se do muziky znovu vracím a ty kostely jsem si vybrala i jako poděkování. Sice není snadné tyto prostory dobře nazvučit, aby lidé ze všech míst přesně rozuměli textu, ale každý kostel má svoji duši, která umocňuje, co chci hudbou sdělit. Pokaždé je ta duše trochu jiná. V Třeboni jsem potkala velmi soustředěné a vnímavé publikum, pro které je radost hrát. Z atmosféry hrobky jsem cítila, že je to tady takové povznesené a dává mi najevo i trochu nedůvěry. Jako by říkala – tak se ukaž. Málo platné, je znát, že jsou tady pochované velké osobnosti.

Hrála jste v předvečer slavnosti připomínající 140 let od úmrtí kněžny Eleonory, významné ženy, která měla velký vliv například na tvář proslulého zámku Hluboká. Jaké stopy byste po sobě chtěla zanechat vy?

Odmalička mě baví pracovat na překlenutí různých stylů muziky, pospojovat je nitkami a promíchávat písničky s klasickými skladbami. Jsem takový mostík mezi žánry, které spojuju kytarou, zpěvem a texty. V tom jsem originál a nevím široko daleko, ani v Evropě, o další ženě, která by to dělala takto. Je spousta výborných kytaristů, kteří nezpívají, a také spousta výborných zpěváků, kteří neumí na nástroj. Můj pořad Concertino střídá písničky s klasikou a bylo znát, že třeboňské publikum vědělo, nač jde.

Potkala jsem tu dojatou paní, která přijela s dcerou od Nových Hradů – prý vás celý život poslouchá, má všechny desky, ale nikdy nebyla na koncertě. Máte po vystoupení vždycky tak nadšené ohlasy?

Podobné sklízím všude - a je zajímavé, že právě až teď. Jako když roste strom a náhle má korunu. Lidé mi říkají krásné věci, až mě překvapuje, jak je tato popularita spojená s úctou. Hodně žen mi přijde říci, že po mě pojmenovaly dcery, nyní už i vnučky. Což je třetí generace a tyto děti už začínají hrát na nástroje. Tam cítím další svoji funkci: že vnímají kytaru ve všech podobách. Tím dělám tomuto nástroji osvětu a to mě taky velmi těší.

Kytara se jeví jako běžný nástroj a skoro by se zdálo, že na ni umí každý…

Umět na ni hrát dobře, to trvá dlouho a je to velká cesta. Kytara má velký potenciál a čím víc na ni hraju, tím je to těžší. Je třeba pořád cvičit, protože když přestanete s nástrojem komunikovat, ztratí se kontakt. Jsem ráda, že jsem se kdysi nenechala zviklat a vytrvala u klasické kytary, protože kdybych ji na chvíli opustila, po letech bych se k ní už nedokázala vrátit. Zůstala jsem klasice věrná a postupně své možnosti rozšířila o jiné kytary. Teď to považuju za své velké privilegium, že dovedu komunikovat skrze různé druhy kytar – na některé písně vezmu klasickou a na další třeba elektriku.

Však jste také v závěru děkovala nejen svým dvěma spoluhráčům, ale i všem svým kytarám. A pak jste se na pódiu pokřižovala. Děláte to vždycky?

Ano, je to mé poděkování. Před koncertem se vždycky projdu kostelem a zajdu se k oltáři představit a zeptat se, zda tady můžu hrát a zda mě budou podporovat. Řeknu vám, že je velký rozdíl, když to udělám – koncert pak podle toho vypadá. I tady jsem cítila, že se jim to líbilo. Jsem věřící, ale ne od malička, musela jsem si k tomu dojít sama. V dnešní době pokora velmi chybí a pokud ji v sobě máte, je to znát.

Alena Binterová

Copyright 2015 Pavel Barnáš - Agentura BÁRNY, Realizace: Euro Grid Support Center s.r.o.