Okolo Třeboně / music festival
Nejbližší akce
+ +
dnů
hodin
minut
sekund

Navigace:

Marek Eben: K písni má člověk přilepený kus vlastního života

  01.08.2015

Marek Eben:  K písni má člověk přilepený kus vlastního života

Vybaveni pracovními rukavicemi a nástroji nastoupili Bratři Ebenové na scénu v Třeboni, aby už první písní nazvanou Já na tom dělám vhodně naladili publikum.

Vpředu na pódiu čněly holínky a brzy zazněla i titulní písnička nového alba s refrénem „Přišel čas holin, obout si lakýrky si nedovolím …“ Velký prostor tentokrát dostaly nejnovější písně, ale došlo též na starší repertoár, který už fanoušci dobře znají a k některým pasážím se i připojili.

Loni jste vystupovali v zámeckém parku a v horkém večeru jste přivábili tolik komárů, že jste se cítil jako na transfúzní stanici. Jak se vám letos hrálo na nádvoří radnice?

Zvuk byl dobrý, nám se tu hrálo moc hezky. Je to tady moc milé, takové sevřenější, máte tu intimitku.

I když stojí naproti areálu vysoký panelák? Mával vám odtud divák, který si koncert vyslechl zdarma v pohodlí svého bytu ... Co byste mu vzkázal?

Že mu děkujeme! Na začátku jsem si říkal: To je hrozný, kdyby tady hrál Karel Gott, všechna okna by byla otevřená, ale teď žádné ... Pak jsem jedno otevřené okno uviděl, ale myslel si, že se v tom bytě jen větrá. Teprve když pán zamával, byl jsem rád. No jen si představte, že se chcete v sobotu večer dívat na televizi a do toho vám řvou Ebeni. Jsem vlastně rád, že si nikdo nestěžoval.

Zaujalo vás i číslo toho domu, na němž je velkými písmeny napsáno 1022. Přečetl jste to jako pobídku, v jakém čase má váš koncert nejpozději skončit.

Ano a byl jsem pyšný na to, že jsem měl na hodinkách přesně deset hodin a 22 minut, když jsem v závěru představoval jednotlivé muzikanty.

Po koncertě stála dlouhá fronta na váš podpis. Předtím jste ovšem na pódiu mluvil o různých kuriozitách, které někdy chtějí lidé na desku či do knihy napsat. Jak to dopadlo v Třeboni?

Dnes to bylo docela poučené. Ono když to takhle na scéně řeknu, spoustu lidí tím vyděsím, což je docela zdravé. Pak se spokojí většinou jen se jménem. Také tu byly nějaké bizarnosti, ale už jsem je zapomněl.

Co vám utkvělo z předchozích autogramiád?

Třeba přání, abych napsal MAMINCE ... Říkám, to nemůžu, protože to by bylo věnované mé mamince. Aha ... Vyprávěl jsem o tom jednou Karlu Plíhalovi a on říkal, to nic není: za mnou přišel jednou chlap s přáním, abych mu tam napsal JIŘINO, VRAŤ SE KE MNĚ. Nebo ho jedna žena poprosila, aby na desku napsal slovo MANŽELOVI. Na to jí prý Karel Plíhal klidným hlasem řekl: Heleďte se, máme čas, zkuste si vzpomenout ... V tomto směru jsem byl teď v Třeboni spokojen, nic takového diváci nechtěli.

Užil jste si i město či zámek?

Třeboň znám už od doby, když jsme tu natáčeli soutěž O poklad Anežky České. Z mé profese ale vyplývá trošku nevýhoda, že mám mírně televizní obličej. A současná móda selfíček, to je trest boží – dvacetkrát se s někým ve městě vyfotíte a už se tam nechcete procházet. Ale v Třeboni si nikdy nenecháme ujít jídlo v Šupince, takže jsme opět nelenili a vyjeli dřív. Je příjemný pocit vědět, že někde existuje restaurace, která výborná – jezdíte tam celá léta a pořád je výborná. To je co říct, protože otevřít si novou restauraci není tak těžké, ale udržet její úroveň, to těžké je.

Jaké ohlasy sklízíte na nové album Čas holin? Vyšlo nejen na CD, ale i na LP, a dokonce i jako flashka ve tvaru holínky. Mimochodem i tuto malou černou holínku jste schopni podepsat.

Z alba máme radost, krásně se prodává. Ne, že by nás to živilo, ale je to v podstatě signál, který nám vyšle posluchač. Už samo vstupné na koncert něco stojí – a když pak lidé jdou a koupí si ještě naši desku, tak nás vlastně vyznamenají podruhé. Vždycky cítím velkou vděčnost, že to někdo udělá.

Festival Okolo Třeboně se letos zaměřil na formu písničky a na společné zpívání. Co pro vás písničky znamenají?

Písnička je věčná, zůstane tu navěky. Dobrá písnička v sobě nese i ducha té doby, kdy vznikla. Třeba když si pustíte Martu Kubišovou, evokuje vám dané období daleko lépe, než kdybyste si přečetla tlustou historickou knížku. Je to určité svědectví doby a kdo ji zažil, má na písničku nabalenou spoustu vlastních prožitků, emocí a situací. Zkrátka kus vlastního života, který je k té písni přilepený, anebo je ta píseň přilepená k životu. Ale musí to být dobrá písnička a tu je těžké napsat.

Minule jste mi říkal, že si nikdy nejste jistý, jak posluchači nové písně přijmou. Přitom jste Čas holin vydali třicet let poté, co vyšlo vaše první album Malé písně do tmy. Nepřišel jste za ta léta na žádný návod?

Nemám takový talent jako třeba Jarek Nohavica nebo Honza Nedvěd, kteří dokážou napsat v podstatě lidovky – velmi jednoduché věci, které si mohou prakticky všichni zazpívat skoro na první dobrou. Takových písní my máme málo, mně to nejde. Vždycky tam mám nějaké pastičky, že pak lidé zuří, když se je chtějí naučit, protože s tím mají spoustu práce. Ale zaplaťpánbu si své publikum najdou. Což se potvrdilo i tady v Třeboni, takže pokud nás pozvete i příště, rádi přijedeme!

Děkuji za rozhovor.

Alena Binterová

Další fotografie: fotogalerie Bratři Ebenové - Čas holin

Související videa

Copyright 2015 Pavel Barnáš - Agentura BÁRNY, Realizace: Euro Grid Support Center s.r.o.